Jdi na obsah Jdi na menu
 


Twilight - Stmívání Obrazek(1.díl)

Ve třech bodech jsem si byla naprosto jistá. Zaprvé, Edward je upír.

Zadruhé, část jeho osobnosti - a já nevěděla jak silná je to část - žízní po mé krvi.

A zatřetí, jsem do něho bezvýhradně a neodvolatelně zamilovaná.

...

   Isabella Swanová se stěhuje do Forks, městečka ve státě Washington, kde neustále prší. zdá se jí, že na světě neexistuje nudnější a beznadějnější místo - až dokud nepotká tajuplného a přitažlivého Edwarda Cullena, který doslova obrátí její život vzhůru nohama. Do Isabellina příjezdu Edward úspěšně tajil před obyvateli městečka svou upírskou osobnost. Ale nikdo neni v bezpečí, ani Isabella, člověk, který je Edwardovi nejdražší. Milenci balancují na ostří nože - mezi touhou a hrozným nebezpečím.

.................................................................................................................................

PŘEDMLUVA

 

Nikdy jsem moc nepřemýšlela nad tím, jak umřu - ačkoliv během posledních pár měsíců bych k tomu měla dostatek důvodů - ale i kdybych o tom přemýšlela, takhle bych si to nikdy nepředstavovala.

Zírala jsem bez dechu přes dlouhou místnost do tmavých očí lovce, který mi můj pohled přívětivě opětoval.

Bylo přece dobré zemřít, vyměnit svůj život za život člověka, kterého mám ráda. Dokonce šlechetné. To by mělo stát za uvážení.

Věděla jsem, že kdybych nikdy nepřijela do Forks, nemusela jsem teď čelit smrťi. Ale i když jsem byla tak vyděšená, přesto jsem toho rozhodnutí nedokázala litovat. Když vám život nabízí sen naprosto za hranicemi vašich největších očekávání, není rozumné truchlit, když nadejde jeho konec.

Lovec se přátelsky usmál a pomalým krokem se přiblížil, aby mě zabil.

.......................................................................................................

UKÁZKA Z KNIHY

"Došla jsem k názoru, že na tom nezáleží," zašeptala jsem.

"Že na tom nezáleží?" Jeho tón mě přiměl vzhlédnout - konečně jsem prolomila tu jeho počlivě udržovanou masku. Jeho obličej byl bevěřícný, jenom s náznakem hněvu, kterého jsem se obávala.

"Ne," řekla jsem tiše. "Nezáleží mi na tom, co jsi."

Do jeho hlasu vstoupil tvrdý, výsměšný tón. "Nevadí ti, jestli jsem monstrum? Jestli nejsem člověk?"

"Ne.“

Zmlkl, zase e díval přímo před sebe. Jeho obličej byl pochmurný a chladný.

"Ty se zlobíš," vydechla jsem. "Neměla jsem nic říkat."

"Ne," odporoval, ale jeho tón byl stále stejně tvrdý jako jeho obličej. "Jsem rád, že vím co si myslíš - i když to, co si myslíš, je šílené.

"Takže se zase pletu?" provokovala jsem.

"To jsem neměl na mysli. ,Na tom nezáleží´!" citoval a skřípal přitom zuby.

"Mám pravdu?" vydechla jsem.

"Záleží na tom?"

Zhluboka jsem se nadechla.

"Vlastně ne." Odmlčela jsem se. "Ale jsem zvědavá." Můj hlas byl alespoň vyrovnaný.

Najednou se tvářil odevzdaně. "Na co jsi zvědavá?"

"Kolik je ti let?"

"Sedmnáct," odpověděl okamžitě.

"A jak dlouho je ti sedmnáct?"

Jeho rty se zkroutily, jak zíral na silnici. "Už nějakou dobu," připustil posléze.

"Dobře." Usmála jsem se, aměla jsem radost, že je ke mě pořád upřímný. Díval se na mě pozornýma očima, hodně jako předtím, když se bál, že upadnu do šoku. Věnovala jsem mu široký povzbudivý úsměv, a on se zamračil.

"Nesměj se - ale jak to, že můžeš vycházet ve dne?"

Stejně se zasmál. "Mýtus."

"Slunce tě nespálí?"

"Mýtus."

"Spíš v rakvi?"

"Mýtus." Na chvíli zaváhal a do jeho hlasu vstoupil podivý tón. "Nemůžu spát."

Chviličku mi to trvalo, než jsem to strávila. "Vůbec?"

"Nikdy," odpověděl a jeho hlas nevylo téměř slyšet. Otočil se a zamyšleně se na mě podíval. Prohlížel si mě svýma zlatýma očima a já jsem ztratila nit. Zírala jsem na něj, dokud se nepodíval jinam.

"Ještě si mi nepoložila tu nejdůležitější otázku." Jeho hlas byl teď tvrdý, a když se na mě znovu podíval, oči měl chladné.

Zamrkala jsem, stále omámená. "Která to je?"

"Nezajímá tě co jím?" zeptal se sarkasticky.

"Aha," zamumlala jsem, "tohle."
"Ano, tohle." Jeho hlas byl drsný. "Nechceš vědět jestli piju krev?"

Trhla jsem sebou. "No, Jacob o tom něco říkal."

"Co Jacob říkal?" zeptal se příkře¨

"Říkal, že vy... nelovíte lidi. Říkal, že vaše rodina by neměla výt nebezpečná, protože lovíte jenom zvířata."

"Říkal, že nejsme nebezpeční?" Jeho hlas byl hluboce skeptický.

"Ne přesně. Říkal, že byste neměli být nebezpeční. Ale Quileuté vás přesto nechtějí na své půdě, prý co kdyby."

Díval se dopředu, ale nedokázala jsem říct, jestli kouká na silnici nebo ne.

"Tak co, měl pravdu? O tom, že nelovíte lidi?" Snažila jsem se udržet svůj hlas co nejvyrovnanější.

"Quileuté mají dlouhou paměť," zašeptal.

Brala jsem to jako potvrzení.

"Ale nenech se tím ukolébat," varoval mě. "Dělají dobře, že si od nás udržují odstup. Pořád jsme nebezpeční."

"Nerozumím."

"Snažíme se," vysvětloval pomalu. "Jsme obvykle velmi dobrí v tom, co děláme. Někdy se dopouštíme chyb. Já například udělal chybu, když jsem si dovolil být s tebou o samotě."

"To je chyba?" Slyšela jsem smutek ve svém hlase, ale nevěděla jsem, jestli ho slyšel také.

"Velmi nebezpečná," zamumlal.

Pak jsme oba mlčeli. Sledovala jsem, jak se světlomety otáčejí v ohybech silnice. Pohybovaly se příliš rychle; nevypadalo to skutečně, spíš jako videohra. Byla jsem si vědoma, že čas ubíhá tak rychle jako černá silnice pod námi, a strašně jsem se bála, že už nikdy nebudu mít další šanci takhle s ním být - povídat si na rovinu, bez zábran. Jeho slova věstila konec, a já jsem se té představy děsila. Nemohla jsem promeškat animinutu z těch, které mi ještě zbývaly.

"Pověz mi víc," žádala jsem zoufale a nestarala jsem se co říká, jen jsem chtěla znovu slyšet jeho hlas.

Rychle se na mě podíval, udivený změnou mého tónu. "Co chceš vědět?"

"Pověz mi, proč lovíš zvířata místo lidí," navrhla jsem a hlas jsem měla stále zabarvený zoufalstvím. Uvědomila jsem si, že mám mokré oči, a potlačovala jsem smutek, který se mě snažil přemoct.

"Protože nechci být stvůra." Jeho hlas byl velmi tichý.

"Ale zvířata nestačí?"

Odmlčel se. "Nemůžu si být jistý, samozřejmě, ale přirovnal bych to k životě na tofu a sojovém mléku; říkáme si vegetariáni, to je takový náš malý vtip pro zasvěcené. Nedokážeme tím úplně nasytit hlad - nebo spíš žízeň. ale udržujeme se tím při síle, jsme dost silní na to, abychom odolali. Většinou." Jeho hlas nabral zlověstný nádech. "Někdy je to obtížnější než jindy."

"Teď je to pro tebe moc obtížné?" zeptala jsem se.

Povzdechl si. "Ano."

"Ale hlad nemáš," řekla jsem přesvědčeně - bylo to tvrzení, ne otázka.

"Proč si to myslíš?"

"Poznám ti to na očích. Říkala jsem ti, že mám teorii. Všimla jsem si, že lidi - muži obzvlášť - jsou podrážděnější, když mají hlad."

Zachechtal se. "Ty jsi všímavá, viď?"

Neodpověděla jsem; jenom jsem poslouchala zvuk jeho smíchu a zapisovala si ho do paměti.

 

Komentáře

Přehled komentářů

díky

(Greycrow, 20. 5. 2007 13:50)

Arachne: děkuju, taková chvála fakt potěší. ale nevim jak to bude s těma novinkama. teď zbejvá ještě dodělat nový měsíc, to až se mi vrátí ta knížka, protože bez ní to nenapíšu, a těch pár outtakes, na kterejch se momentálně pracuje. ale co tam budu cpát dál, zatim nevim, snad se něco najde, budu se snažit ;-)

Super stránky

(Arachne, 19. 5. 2007 15:34)

fakt super stránky o ještě suprovější knížce :o), když sem přijdu je tu vždycky něco novýho a tak to bude si mylsim vždy že ano? :)....jste úžasný :)

neni zaco

(Greycrow, 17. 5. 2007 19:55)

Nemáš zač, zlatí. Mě to baví a aspoň mám co dělat ;-)

Paráda, mockrát děkuju

(Peťuláček, 17. 5. 2007 19:52)

Mockrát děkuju svojí nejmilovanější sestřičce, která si dala tu práci a udělala pro mě tyhle nádherný stránky, je to nejhodnější osůbka na světě :)